Přemek Podlaha

Je fenoménem televizního vysílání. Těžko bychom hledali jinou bytost, která od okamžiku, kdy poprvé vstoupila před televizní kameru, radí pěstitelům a kutilům a s radami nejen dodnes vydržela na obrazovce, ale slaví na ní úspěch dokonce v hlavním vysílacím čase.

Ani změna společenského klimatu neodradila kutily a neporadila si s krtkem. Přemek Podlaha odvysílal 650 Receptářů v České televizi a v Prima televizi právě napočítali stý.

„Receptář přišel na svět v roce 1987, ale před tím jsem už dělal deseti minutové filmečky, které se vysílaly v čase, kdy se na ně nikdo nemohl dívat. V pátek, kdy odjížděli chataři a chalupáři ven, běžel seriál na téma Žijeme s květinou, Specializujeme se na chov a podobně. Před tím jsem dostal na konci Televizních novin poradenskou pětiminutovku, třeba Ořešák, na který nečekáme 20 let. Od roku 1975 jsem uváděl soutěž 10 stupňů ke zlaté a do ní jsem zařazoval otázky z oborů mykologie, chovatelství, pěstitelství. Všechny poznatky jsem mohl zužitkovat v pořadu Měsíc v přírodě. To už pomalu začínali v tehdejší Čs. televizi chápat, že jde o témata, která lidi zajímají, až s enakonec objevil Receptář. Když se po revoluci začalo podnikat, zjistilo vedení televize, že by něco mělo dělat pro drobné podnikatele, a tak vznikl Receptář pro podnikavé. Jenže nesmyslně vykládaný zákon o rozhlasovém a televizním vysílání z roku 1991, jenž se mimochodem vykládá nesmyslně dodnes, učinil snaze poskytnout užitečné rady přítrž. Pustil jsem se do Receptáře pro dům a zahradu věnovaný kutilům, pěstitelům a chovatelům. V životě jsem měl v tomto smyslu štěstí. Před 40 lety jsem si vybral téma, které mi nikdo nezáviděl, nikdo mě z něj nechtěl vyšoupnout. Byl jsem jediný na trhu. Dneska mě kdekdo následuje a má pocit, že může dělat totéž,“ bilancuje Přemek Podlaha svou dlouhou televizní dráhu.

Jste doktor filozofie, proč vás zajímá právě toto téma?

Všichni mojí příbuzní pocházejí z vesnice. Z Pelhřimovska, Táborska, Mladé Vožice, Pacova. Ačkoli můj otec musel odejít za prací do Prahy, do jižních Čech jsme se vraceli na prázdniny. Pořád jsem měl kolem sebe lidi, které zajímalo, jak naklepat kosu, díky tátovi poznám desítky hub, chytali jsme ryby, pěstovali kdeco.

Čím byl váš otec?

Dělal kameníka a dlaždiče. Dláždil mozaikovité chodníky s ornamenty a žulové silnice. Chodil jsem k němu jako studentík na brigády. Trošku jsem se od táty naučil. Umím si v terénu udělat rovinu, zplanýrovat ho, poznačit, vydláždit, zberanit i zasypat. Těžká práce, taková žulová kostka váží 25 kilo, a když je házíte celý den, necítíte nohy. Co jsem pochytil, se ale moc hodilo, sotva jsem koupil chalupu. Měla shnilé základy a do střechy zatékalo. Celou jsem ji sám přestavěl, řemeslníci tenkrát žádní nebyli. Dneska už do Volyně zajedu málokdy, chalupu jsem dal dceři.

A co teď, ještě kutíte?

Jsou práce, ke kterým nikoho nepustím. Růže musím stříhat sám, tamhle mám rajčata v kontejnerech a nevěřím, že by je někdo správně zaštípl a přiškrtil. Trávníky seču taky sám. Jsem jediný, kdo umí zacházet nejen s kosou, ale s esekacím traktůrkem, protože nikdo v rodině se to nenaučil. Nejsem typ, který vyřezává skříně a omalovává je lidovými motivy, umím to, co uměli moji předkové. Připravit kosu, podojit krávu, věděli, kdy posekat seno, aby jim nezmoklo. Tady každému zmokne. Zbytečně. Vím, že seno se má sekat tehdy, když bude tři dny hezky, což se dá snadno zjistit.

Jistě na internetu, okamžitě…

Já to dělám podle obzoru. Podíváme se z okna a já vám řeknu, jak zítra bude. Když jsou obzory takové zakouřené, bude počasí dobré, jakmile začínají černat, je zle.

Vy byste mohl ještě pomáhat místním a předpovídat počasí…

Ale kdepak, jen senoseč. Přiznám se,že i já dneska za některé práce už platím. Když třeba potřebuji přehodit kompost, ještě vloni jsem si ho upravoval sám, na kompost jsem nenechal nikoho sáhnout. Letos jsem si už dvakrát zjednal pomoc, ale pečlivě dohlížím. Kompost je totiž základ všeho. Jako když se staví barák, tak je potřeba mít dobré základy. Do kompostu se občas připletou třeba drny a nejsou dostatečně zetlelé. Musí se dát do jiného kompostu, který bude zrát ještě nějaký čas.

Poslyšte, pane Podlaho, vy jste zbytečně skromný. Proč si vlastně do Receptáře zvete hosty, vždyť tam můžete radit sám?

Je mnoho chytřejších a vzdělanějších lidí. Já jsem novinář. A novinář nemusí vědět všechno,ale měl by vědět, kam pro vědomosti sáhnout, a měl by znát lidi, kteří jsou v tom či onom oboru dobří. Schválně, řeknete-li jakýkoli obor, já vám do tří minut sdělím tři čtyři jména včetně telefonů. Buď tu databázi mám v hlavě, nebo ji dohledám v počítači a diáři. Proto se mnou mají v televizi trochu potíž. Čas od času mi pozvou nějakého hosta a já se chytím za hlavu, protože vím, že jsou lepší, anebo toho člověka znám a tuším, že je ukecal svou vlezlostí. Když jsem pracoval v ČT, pracovali jsme na Receptáři dva. Paní, která vyřizovala administrativu, třídila dopisy a já jsem pak vybíral náměty, účinkující, psal scénáře, týdně jsem napsal 25 stran, a sestavoval natáčecí plán. Když to děláte deset let, jste už poněkud unavená. Řízením osudu jsem přešel na Primu, kde tuto práci převzal tým lidí. Výhodou je, že už nejsem stroj a mám daleko víc volného času, nevýhodou, že občas přijde do studia člověk, ze kterého mě rozbolí hlava, nebo dostanu námět, o němž vím, že diváka neosloví.

Zatímco jiní moderátoři přeletují z jednoho pořadu do druhého, vy moderujete s malými obměnami stále tentýž. Co podle vás přispívá k takové oblibě kromě toho, že divák vnímá váš zájem o témata?

Zájem o obor je podle mého soudu rozhodující. Ale ohradil bych se proti označení moderátor, já se za něj nepokládám a ani dost dobře nevím, koho si pod tím mám představit. V 60. letech, která považuji za období jistého rozkvětu publicistiky, byl ten, kdo hlásil zprávy hlasatel, kdo přinášel reportáže – reportér, kdo je posílal ze zahraničí – zahraniční zpravodaj, ten, kdo uváděl zábavný pořad – konferenciér. A dneska jsou všichni moderátoři. Někdy mi to připadá, jako kdyby v případě jednostopých vozidel někdo nahoře rozhodl, že všemu, od koloběžky až k Harley Davidsonu, se bude říkat motorka. Zglajchšaltování televizních profesí je strašné. Copak to je za moderování, když s eněkdo naučí číst ze čtecí tabule? Jsem autor televizních pořadů, který si je sám uvádí.

Dobře, ale pracoval jste na zdokonalení svého televizního projevu?

To považuji za samozřejmou věc. Docházel jsem na hlasovou výchovu k paní profesorce Šaškové. Naučil jsem se nejen správně vyslovovat, zapamatoval jsem si, že čeština klade důraz na předložku. Všimněte si, že v rozhlase ani v televizi to skoro nikdo neví.

Počátkem 90. let vám kdekdo předpovídal s Receptářem konec, protože všechno bude k dostání. To se nestalo, ale ovlivnila dostupnost mnoha kutilských potřeb obsah pořadu?

Když jste dříve chtěla sekačku, tak jste si ji musela udělat nebo vystát frontu v Tuzexu. Vyráběly se ze starších kočárků, z vyřazených motorů z praček a z pilek na železo. Byly sice nebezpečné, ale byly. Tohle je pryč, trh jenasycený. Ale můj pořad není o tom, aby si lidi stavěli cirkulárky a pračky na koleně, je o seberealizaci. Žena, která má na okně tři kytky, a jedna jí začne žloutnout, tak to je moje divačka! Těšila se ze tří kytek a teď jedna chřadne a ona hledá pomoc, protože chce kytičku zachránit. Když jí řeknu, v čem dělá chybu, udělám jí větší radost, než kdybych jí koupil čtyři cirkulárky. Kutilství se obohatilo o novinky, které jsme tady neznali, přibyly druhy pokojových květin, ale i výtvarné techniky. Koho by dříve napadlo rozbíjet staré obkládačky a vytvářet z nich mozaiku?

Která kytka je vaše nejoblíbenější?

V každém ročním období jiná. Jsem šťastný, když lezou první krokusy a kolem leží ještě sníh, nejraději bych je povytahoval a každému dal špejli, aby se neohnul. Když začnou kvést balkónovky, miluju jejich převisy. Při vší skromnosti jsme k jejich rozšíření přispěli i prostřednictvím Receptáře. Dřív jste je mohla obdivovat tak akorát v Rakousku nebo v Bavorsku. Když o tom tak přemýšlím a rozhlédnu se kolem sebe, tak vše, co mě obklopuje, jsem někde viděl, okoukal, inspiroval se. Mám zahradu, na kterou jsem pyšný, vlastníma rukama ji přetvářím a dal jsem jí tvář, kterou jsem už někde viděl, líbila se mi a já si ji jen přizpůsobil. To je ale přirozené, přece nejsme robinsoni, abychom stále něco objevovali.

No, ale na krtka je každá zkušenost krátká…

Krtek je symbol věčného boje. Když se vám podaří zmoct krtka, připadáte si jako hrdina. Nic na tom nemění, že mazané zvířátko vyleze na druhé straně. Nastává druhá etapa boje a přichází další vítězství. Zápasy s krtkem probouzejí fantazii. Ten, kdo jen nadává a rozhrabává krtiny, to není člověk s tvůrčí fantazií. Já viděl tolik vynálezů na krtka, plašičů a odpuzovačů, krtek je chráněné zvíře a zabít se nesmí, které ho nutily přelézt k sousedovi.

Je některý, který funguje?

Každému funguje ten, který vymyslel. Třeba vlasy nacpete do mikrotenových sáčků, propícháte je hřebíkem a strčíte do díry. Krtek byl nejčastější otázkou v mém životě, v poslední době ho dohání kuna.

A co jablko?

Jablko roku smetla tržní ekonomika. Víc se vyplatí pronajmout výstavní pavilon stánkařům než v něm shromažďovat jablíčka ze stromů v celé republice. Podobných akcí bylo víc, velikonoční kraslice, vánoční cukroví, pomlázky a nebo pokrývky hlavy,ty byly zvlášť vydařené. Tenkrát mi v Řempu řekli, že existují pouze dvě pracovní pokrývky hlavy pro ženy. A tak jsme vyhlásili soutěž. Přišlo šest tisíc různých čepic a kloboučků, v tehdejším obchodním domě Máj zaplnily šest výloh, redakce byla plná molů. A nebo perníkové chaloupky. Lidé je přiváželi auty až z Moravy, protože jinak by se cestou rozbily.

Mně zas imponovaly skleníky ze zavařovacích lahví, vzpomínáte?

Aby ne, dodnes na mnoha místech stojí a lidi mě žádají o návod, ale už jim skleník rozmlouvám. Myslím, že jsme s ing. Šamlou z Brna změnili v roce 1993 architekturu vesnice.

Čím si vysvětlujete, že Receptář prima nápadů má tak vysokou sledovanost i v hlavním vysílacím čase?

Soudím, že diváci jsou přesyceni jednoduchou zábavou, thrillery a akčními filmy. Aniž hledají v programu, vědí, co obrazovka ukáže. Jako by se někteří televizní pracovníci styděli za to, že televize má přinášet i poučení. Do tohoto pořadu zveme známé osobnosti. Třeba Láďu Kerndla. Celý den maká se zedníky a večer jede zpívat, aby je mohl zaplatit a postavit statek zasvěcený hudbě. Ale nejde jen o populární lidi, může to být pan Vonásek, který něco umí, něco dokázal.

Přes úspěch Receptáře vedle sebe nemáte člověka, který by po vás pořad převzal, a přitom se netajíte tím, že dříve či později skončíte. Co pak?

Už mám. V konkurzech zvítězila Kateřina Dušková. Její tvář bude možná divákům povědomá. Kateřina je herečka, absolvovala JAMU v Brně a zahrála si například v nedávno vysílaných Četnických humoreskách. Uvidíme ji také v pokračování Černých baronů. Líbila se mi její pěkná čeština a zdá se mi, že má o obor skutečný zájem. Koneckonců zájem o témata Receptáře byl rozhodujícím momentem při vybírání nové moderátorky. Když jsem přišel na Primu, dali vedle mě švitořící blondýnku, ale časem pochopili, že kombinace atraktivní tvářičky a usedlého pána k vytvoření kontinuity nestačí. Doufám, že tentokrát to dopadne jinak.

A co budete dělat vy?

Já mám plánů! Na zahradě chci ledacos přebudovat, těším se do lesa. Žiji tady skoro pět let a neznám okolí. Budu cestovat. Vím sice, v které vesnici kdo pěstuje třeba pomlázkovník, kdo orchideje, ale nenavštívil jsem řadu hradů a zámků, dosud jsem neviděl Třebíč, kde je synagoga a židovské městečko. Neříkám, že skončím zítra, ale až se ujistím, že moje televizní dítě převezme někdo, kdo o něj bude pečovat.

Je nějaký vynález, na který nezapomenete?

Je a ukážu vám ho. Určitě neuhodnete, k čemu je, zatím se to nikomu nepodařilo. Tak to je prosím natahovač budíků s křidýlkem. Vynalezl ho Otakar Hošek z Hradce Králové pro starší lidi, které bolí zápěstí a opouští je síla natáhnout křidélka. Všude jinde na světě by si v takovém případě pořídili digitální nebo tlačítkové hodiny, u nás ne. My jsme jiní, máme v sobě po předcích touhu využít kdeco. Tohle mohl vytvořit jenom Čech. Proto ten pořad dělám.

VIZITKA

Narozen: 13. 6. 1938
Znamení: Blíženci
Ženatý: manželka Kateřina Kalendová
Děti: syn a dcera, čtyři vnoučata
TýTý: pět cen

Autor: Daniela Kupsová – televize.cz